Je to můj už třetí pokus o smyčcový kvartet. Ty tři kvartet se postupně zkracují. První byl hutný, závažný a skoro půl hodiny dlouhý. Chtěl říct vše. Naštěstí nikdy nezazněl. Druhý už netrval ani čtvrt hodiny. Ačkoli stále ještě dílo autodidakta, dokonce oceněn a vydán. Už nechtěl říct vše, ale chtěl ještě fungovat jenom sám sebou, uzavřít se od svého okolí. Soudobá hudby se vůbec specializuje na produkování takovýchto krátkých vět, které se ve zkratce snaží postihnout jedno celé univerzum. Třetí kvartet má sedm minut. O nic takového se už nesnaží. Snaží se naopak fungovat v souvislosti s další hodinou hudby, která na koncertě zazní. Jako jedna věta cyklu. Kvartet je psán přímo pro Arditti Quartet, těleso fascinující svou technikou, kázní a nasazením. Těleso schopné jako jedno z mála hrát po dlouhou dobu sebeobtížnější smyčcové techniky nejen přesvědčivě, ale dokonce s energií a nadšením. Proto jsem pro ně napsal skladbu inspirovanou právě poválečnou hudbou (a ne různými alternativami, východními kulturami nebo žánrovými přesahy, jak je to dnes mezi skladateli módní), krátkou, rychlou, plnou pohybu a not, energickou, mířící vpřed. Má-li tedy tento kvartet působit jako jedna věta cyklu, pak jako ta finální. Nikoli uzavřená, ale uzavírající.